Není růže bez trní

14. ledna 2013 v 15:19 | All€$a |  Jednorázovky .. ??
Procházela jsem se zahradou. Nedokážu se nabažit toho pocitu, že jsem volná. Tady je skoro jinej svět. Nemusím na nic myslet, všechno je tu tak krásné. Nádherná vůně, pestrobarevné květy. Chodím sem hrozně ráda. Skvěle se tu odreaguju. Je tu i altánek, přesně uprostřed. Ráda v něm sedívám a koukám na tu nádheru kolem. Za zahradou je les. Je od tud vidět, jak se vítr prohání větvemi.
Chystám se jít pomalu domů. Když v tom zahlídnu zajímavou květinu. Jdu k ní blíž. Černá růže? Taková přeci neexistuje. Ještě nikdy jsem neviděla takovou krásu. Není to jen tak obyčejná růže. A tím nemyslím jen to, že je černá. I jinak voní. Má takovou zvláštní vůni. V jejích lístcích, jako by byli odlesky modré barvy. Ale jen trošku. Je tak nádherná. V jednu chvíli jsem měla chuť ji utrhnout, ale pak přišel divný pocit. Nemám tu květinu utrhnout. Jako by na mě něco křičelo, ať to nedělám. Jenže ta touha je tak silná... utrhnu ji. Nadechnu se shluboka její omamné vůně, až se mi zatočí hlava. Najednou mě něco bodlo. Trn. Z prstu mi ukápla kapička rudé krve. V tu chvíli jsem omdlela.

Když jsem otevřela oči, usoudila jsem, že sním. Všechno kolem bylo tak pochmurné. Zbarvené do šediva. A já na sobě měla dlouhé černé gotické šaty. Ano, musí to být sen, co jiného. Rozhlédla jsem se kolem po zahradě. Vůbec se mi nelíbila. Šedivé a černé květiny. Žádná vůně. Jen ta, co jsem ještě stále držela v ruce, pořád prazvláštně voněla.
Podívala jsem se na svůj prst. Žádnou krev už jsem neviděla.
Chci se probudit. Jak? Zkusila jsem se štípnout, jak to dělají ve filmech, ale nezabralo to. Jaktože ve filmech se vždycky probudí? Teda když... to je sen. Co když to sen není? To je ale blbost. Z myšlenek mě vytrhnulo nějaké šustění. Byl tu ještě někdo. Rozběhla jsem se tím směrem, ale nikdo nikde nebyl. ,,Haló? Je tu někdo?" Žádné odpovědi se mi však nedostalo. Asi jsem se zbláznila, nebo nevím.
Vydala jsem se po cestičce. Došla jsem k nějakému kamenému, velikému domu. Ten tu nikdy nebyl... Mám tam jít? Trochu se bojím... Asi byl hodně starý, byl trochu rozpadlý. Veliké dřevěné dveře měly klepadlo. Zaklepala jsem. Dveře se s vrzáním otevřely. Nikdo v nich nestál, to mi bylo trošku divné. Opatrně jsem nakoukla dovnitř. Všude bylo plno prachu. Překročila jsem práh. Naproti mě byly veliké dřevěné shody s krásným kovovým zábradlím. I přes prach byly na nábytku vidět krásné vyřezávané ornamenty.
Bylo to tu tak děsivé, ale přitomnádherné. Děsivé nádherné, ano. Je to zvláštní. Nahání to tu hrůzu, ale přitom je to tak... fascinující. Zase jsem uslyšela nějaký hluk. Prudce jsem se otočila. Teď už jsem ale někoho zahlédla... Byla to nějaká postava. Zmizela ve dveřích. Rozběhla jsem se za ní. Probíhala jsem pokoji jako tornádo. Potřebovala jsem se dozvědět, co se to děje.
Přišlo mi, že běháme furt dokola. Nebo je ten dům tak velikej? Zastavila jsem se. Stála jsem uprostřed místnosti, kde nebyli další dveře. ,,Kde si? Prosím vylez, nevím co se děje a kde jsem." Ze stínu skříně vyšel kluk. Byl asi v mím věku. Černý husté vlasy mu sahaly na ramena, taky byl v černém a měl tmavé hluboké oči. ,,Ty si tu nová?" ,,Cože?" ,,No, jak dlouho tu jsi." ,,Jo. Co se to děje? Utrhla jsem růži a..." nepokračovala jsem, protože jsem se dívala, jak vytahuje z kapsy tu samou růži. ,,Jo, umřela si, tak jako my všichni."
// Možná by mohlo být pokračování... chceš? Dole do komentů názor ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama