Březen 2012

Zamilovaná do hvězdy 2.kapitola

23. března 2012 v 13:27 | All€$a |  Zamilovaná do hvězdy


Nemohla ze sebe vydat ani hlásku. ,,Lauro? Si v pohodě?'' přiskočila ke kamarádce Sabina. Laura akorát kývla, ale pohledem neuhnula z toho kluka. Po chvíli ze dveří vyšel ještě jeden kluk. Měl tmavší pleť a měl černé vlasy. ,,Děje se něco?'' ,,Ne, v pohodě. Jen tu byla menší srážka.'' zasmál se ten blonďák. ,,Tak se mějte, holky.'' Oba nastoupili do auta a odjeli pryč.
Sabina Lauře zamávala dlaní pře obličejem: ,,Vzpamatuj se, už odjeli.'' ,,Cože? No... jasný.'' ,,Tobě se líbíl, viď?'' ,,Ani ne... to bude určitě nějakej šampónek.'' ,,Jen se nedělej.'' Jenže Laura byla pořád myšlenkama jinde, takže se otočila a šla dál a kamarádku už dál nevnímala.
Celou cestu do hotelu nic ani jedna neřekla. Až když dorazili, Sabina to už nevydržela: ,,Co ti je?'' ,,Nic mi neni, co by mělo.'' ,,To já nevim. Se ti tak moc líbil, nebo co?'' ,,Spíš mi někoho strašně připomínal.'' ,,A proto si celou dobu nemluvila?'' ,,Dyť mě znáš. Když mi něco vrtá hlavou, musim na to přijít.'' ,,A přišla si na to teda aspoň?'' ,,Ne. Kašlu na to.'' ,,Stejně to bude spíš tim, že se ti líbil.'' ,,Ty mi nedáš pokoj, viď.'' Hodila po ní polštář. Trochu se pobili a pak se obě svalili na gauč.
,,Hééj. Co takhle zajít si dolů pro něco k jídlu?'' ,,Tak jo. Oblíknem si něco co sme si koupili.'' Převlíkli se a došli dolů. Jelikož se nudili, tak se pak převlíkli do dalších nových věcí a šli dolů zase. To udělali asi pětkrát. Když tam šli naposledy, Už šli na večeři, takže si oblíkli šaty.
Sedli si ke stolu a objednali si jídlo. Po chvíli do mísznosti vstoupili ty dva kluci, které potkali po nakupování.
,,Koukej.'' Šťouchla Laura loktem do Sabiny. ,,Au. Kam mám koukat... páni... ty máš štěstí. Tomu se říká osud, holka. Jdi do něj.'' zasmála se. Laura jen zakroutila hlavou. ,,Nekoukej na ně, třeba si nás nevšimnou.'' ,,Tak za prvý na ně koukáš hlavně ty. A za druhý už si nás všimli. Řekla bych, že si dou sednout tady k tomu stolu vedle.'' ,,Cože?!''
A opravdu. Sedli si ke stolu kousek od nich. Když byli kousek od holek, usmáli se a kývli na pozdrav. ,,Sabino! Musíme jít pryč!'' ,,Pane bože proč? Uklidni se! Určitě se mu taky líbíš.'' ,,Pššš... dyť tě uslyší.'' ,,Laury klid. Ještě nám ani nedonesli jídlo. To by bylo blbý.'' ,,Ale tak... Sabíí... Ale oni se pořád otáčejí.'' ,,Říkám, že se mu líbí, ne?'' ,,Nebo ty.'' ,,Ale prosimtě. Když už, tak já chci toho černýho.'' ,,Od kdy si na černochy?'' ,,Si pitomá.'' zase se obě zasmáli.
Za chvíli jim donesli jídlo. Holky to teda kvůli Lauře rychle snědli, zaplatili a odešli na pokoj. Cestou si u baru koupili flašku červeného vína. ,,Si blázen, fakt.'' ,,Měla si ho oslovit.'' ,,Ne, na to já nejsem.'' ,,Já vim. Ale sme v New Yorku! Tady nás nikdo nezná.'' ,,Jo, ale stejně.''

,,Sakra...'' ,,Co je?'' ,,Ztratila sem klíč.'' Sabina si začala prohledávat kabelku. ,,Klid. Já mám ten náhradní. Vytáhla s kabelky klíč a odemkla. ,,No, ale aby se nám sem někdo nevloupal.'' ,,Tak strčíme klíč zevnitř, ne?'' ,,Oká.''
Vzali si pohodlnější oblečení, sedli si k televizi a otevřeli to víno. Zrovna dávali nějakej horor, takže zatáhli žaluzie, aby to bylo zajímavější.
Zrovna v té nejstrašidelnější chvíli někdo zaklepal na dveře. Obě se strašně polekali. ,,Já tam dojdu.'' zvedla se Laura. Za dveřmi stál ten blonďák a v ruce držel klíče. ,,Není tohle vaše?'' ,,No... ano.'' ,,Vypadlo vám to dole v restauraci.'' ,,Děkuju moc.'' vzala si od něj klíče. ,,No... tak abych asi zase šel.''
,,Kdo to byl?'' ,,Ten kluk. Donesl tvoje klíče.'' ,,A ty si ho ani nepozvala dál, nebo ho za to někam nepozvala, co.'' ,,Ne.'' ,,Proč ne? Třeba byste se dali dohromady.'' ,,Tak to určitě.''

Hrací skříňka 3.kapitola

23. března 2012 v 10:27 | All€$a |  Hrací skříňka


Rozhlédla jsem sem. Sakra, pořád tu byl ten starej pán. Co když mě uvidí? Ale vypadá to, že spí... tak sem jí rychle popadla, strčila do tašky a rychlím krokem šla pryč. Nemohla sem přímo běžet, to by bylo moc nápadný.
,A tohle si vzala proč?!' ,Já nevím... jako bych... to už někde viděla...' ,To je možný, ten krámek už tam je celkem dlouhou dobu. Ale nemůžeš vzít všechno, co už si někdy viděla! To by jim nic nezbylo!' ,Ale prosimtě. Já nechci brát všechno. Navíc sem to neviděla v tom krámku. Vzpoměla sem si na nějakýho muže, co mi tu skříňku dal. Ale byla sem ještě malá.' ,A jak víš, že sis na to vzpoměla? Že sis to prostě nevymyslela?' ,Zase tak blbá snad nejsem, ne?' I když... v podstatě je možný všechno... ,Stejně už mě poučuješ zbytečně, už sem to vzala. Vracet to nebudu.'
Když sem došla domů, dala jsem skříňku na okno nad matračku a přisunula jsem si židli. Nějakou dobu jsem na ní jen koukala. Prohlížel sem si ornamenty. Pak sem jí otevřela. S víkem se zvedl i taneční pár a začal tancovat do melodie. Do tak povědomé melodie...
Postavičky byli z nějaké hmoty. Muž měl hněd vlasy a černý oblek, žena byla blondýna s krásně nadýchanými modrýmy šaty. Drželi se za ruce. Sledovala jsem, jak tančí.
Najednou sem uslyšela ránu. Nevím přesně od kud, ale myslim, že ze zadu. Co když tu někdo je? Vzala sem klacek, co sem tu měla na podpal, když je zima a pomalu to šla prozkoumat. Došla sem do zadní místnosti, ale nic sem neviděla. Otevřela sem dveře na verandu. Nebo spíš tu, co z ní zůstalo. Rozvyklané zábradlí leželo na zemi. Asi to bylo už moc shnilí. Řekla sem si a chtěla se vrátit. Pak sem si na pravý straně všimla mourovatý kočky, jak vyplašeně zírá na ten kus spadlého dřeva.
Třeba na to vyskočila a spadlo to kvůli tomu. Nebo šla jen kolem.
,,Čičííí...'' kočka se otočila a přiběhla ke mě. Začala se mi otírat o nohy. Byla špinavá a trochu pohublá, takže je asi toulavá. Mohla bych si jí nechat. Teda pokud mi neuteče. Aspoň jí nakrmim.
,,Půjdeš se mnou kočičko?'' kočka se na mě podívala a už vběhla do dveří. Rozhlížela se, jako kdyby byla byla nějaká ženská, co si jde koupit nový dům. Z tý kočky sem vážně nemohla.
,,Možná mám i mlíčko...'' začala sem hrabat ve skříňce. Ta kočka si ke mě sedla a sledovala co jí dám. Nakonec jsem to mlíko našla a nalila ho do mističky... hned začala pít.
Sedla sem si na matraci a pozorovala jí. Když všechno spořádala, umyla si tlapky a hlavičku. Pak na mě mňoukla a stočila se vedle mě na matračku. Je taková maličká... asi je ještě kotě.
,,Když tu teď se mnou budeš bydlet... asi bych ti měla dát nějaké jméno.'' Zvedla hlavu a prohlížela si mě. ,,Tak co takhle... Mourinka? Neboo... Lily?'' kočka mňoukla, položila si hlavu a spala dál. Asi se jí jméno Lily líbí. Fajn, bude to Lily.
Lehla jsem si vedle ní a přehodila si přes sebe deku.

Hrubý nedostatek xD

23. března 2012 v 9:00 | All€$a |  Diary
Takže sem právě zjistila, že moje příběhy (jako kapitoly) sou strašně krátký xD Teda vím to už dýl, ale teď... xD Hrozný xD navíc sem viděla pár blogů, kde autorky taky píšou. A... páni xD Já nevim, proč to mám tak krátký... ach ano ;) málo fantazie ;) xP Pokusim se to napravit, ano? Doufám, že to nějak dám dohromady xD

Avril Lavigne - When You're Gone

19. března 2012 v 9:16 | All€$a |  Music

Vzdáš to, nebo začneš věřit? 4.kapitola

19. března 2012 v 9:14 | All€$a |  Vzdáš to,nebo začneš věřit?


Šla jsem podél silnice. Vypadalo to spíš jako větší cesta, ale to je jedno.
Začínala být zima a tma. Nikde nic. Sakra, kde je to město. Doufám, že sem nejela špatně...
Došla jsem k nějakému lesu. Zahlídla sem nějaký rozpadlý dům. Třeba bych tam mohla přespat. Pochybuju, že tam někdo bydlí. Prozkoumám to.
Uslyšela jsem nějaký zvuk. Překročila sem rozpadající se schody a nakoukla do okýnka. Uviděla sem malý ohínek. Takže tu někdo bydlí. Nebo tak jen nemá kde hlavu složit. Pomalu sem přecházela terasu. Najednou něco křuplo. Zahlídla sem temnou oblohu nade mnou a oddalovala se. Ležela jsem na zádech v nějaký místnosti. Nebylo tu vůbec světlo, jen tou dírou ce jsem tudy spadla, sem trošku svítilo. Zvedla sem se a rozhlížela, kudy se od tud dostanu.
,,Hej. Co tady děláš?'' U otvotu se objevila nějaká holka. Měla tmavé vlasy a černě namalované oči. ,,No, já... spadla jsem sem.'' ,,Jo, to mi došlo.'' Odešla. Po chviličce se vrátila s žebříkem. Vylezla jsem po něm nahoru. Hrozně sem se bála, nesnášim žebříky, obvzlášť, když nejsou pořádně upevněný. Odstoupila jsem dál, abych tam znova nezahučela a podívala se na mou zachránkyni.
Měla kratší černé šaty, ve předu s vázáním, černé boty a pruhované podkolenky.
,,Co si mě tak prohlížíš?'' ,,Ehm...promiň...líbí se mi tvoje šaty.'' ,,Oh...děkuju. A co tady teda děláš?'' ,,No... jen jsem se chtěla podívat, jestli tu někdo není, že bych tu přespala.'' ,,Aha. A kam máš namířeno?'' ,,Právě sem přijela. Jdu do města. Jenže nevím, jak je to daleko a nechtěla sem přespat v lese.'' Když sem řekla, že jdu do města, divně se podívala. ,,Je to ještě pořádnej kus. Tak poď dál, jestli chceš.''
Šla jsem teda za ní. Sledovala sem, kam šlape, abych zase nešlápla nějak blbě.
Sedla si na nějakou madračku k ohni. ,,Já sem Kirma.'' Sedla sem si vedle ní. ,,Kirma? Zajímavý jméno. Já sem Sandra.'' ,,A proč vlastně deš do města?'' Pořád koukala do ohně. ,,No, já tam vlasně du hledat rodiče.'' To se ke mně obrátila. ,,Aha. No nevím, jestli tam ještě budou.'' ,,A proč by neměli? Ty snad víš, koho myslim, že víš, že tam nebudou?'' ,,Já spíš pochybuju, že tam kdokoli bude.'' ,,Cože? Jak to myslíš?'' ,,Prej se tam něco stalo. Něco strašnýho. Nikdo tam od tý doby co se to rozneslo nechodí.'' ,,A co se stalo?'' ,,To já nevím. Utekly jsme s mamkou, když sem byla menší sem, k lesu. Nechtěla úplně opustit svůj domov. Jenže před třema rokama se někam ztratila, nebo co.'' ,,Ztratila?'' ,,Jo, prostě šla ven a už se nevrátila, chápeš?!'' ,,Jo, promiň... ale já tam potřebuju.'' ,,Hele, stejně tam určitě nebudou. Všichni odešli a říká se, že ti co tam zůstali zmizeli. Nevim, možná umřeli. Víš, jak to bejvá s takovejma historkama. Kdoví, co se tam stalo. Třeba nějaká choroba, nebo tak něco. Ale jestli tam teda tak strašně chceš, tak tam s tebou zítra zajdu. Ale nejdřív mi řekni, proč je hledáš. Já sem ti taky řekla svůj příběh.'' ,,Dobře. Jako malá jsem vyrůstala v takovým domově u jeptišek. Potom si mě k sobě vzala teta. Ale bylo to takový... nemám jí ráda a ona mě taky ne. Byla jsem spíš jako její služka. Tak sem utekla. Došla jsem k těm jeptiškám, tam sem přespala a daly mi něco k jídlu a tak. Jedna z nich mi dala adresu, kde by moji rodiče měli být. Tak sem nasedla na autobus a jela sem.'' ,,Aha. Zvláštní, že sem vůbec ještě něco jezdí.'' ,,Je pravda, že tady sem vystupovala akorát já.'' ,,Hm... to je jedno. Půjdem si lehnout a zítra zajdem do toho města.''
Zvedla se a vedla mě do vedlejšího pokoje. Byly tam další madračy a nějaký deky. Pár jich bylo rozložených v koutě, tam asi Kirma spala. Další byli na sobě poskládaný o kousek dál. Taky mi jich pár rozložila: ,,Prosím. Vím, že to není nic moc, ale... lehni si, já zatim dojdu uhasit oheň.''
Nebylo to tak zlý, jak sem si myslela. Sice byli trochu zaprášený, ale jinak dobrý. Za chvíli si lehla i Kirma: ,,Dobrou noc.'' ,,Dobrou.''

Hrací skříňka 2.kapitola

14. března 2012 v 10:23 | All€$a |  Hrací skříňka

Položila jsem je vedle staré madrace z které lezou pérka a taková ta vycpávka, na které spím. Nic lepšího sem nesehnala,no. Takže musim spát na tomto.
Už vyšlo slunce, takže si konečně budu moct dojít pro něco k jídlu do obchodu. Vezmu šedivou tašku přes rameno a vyrazím.
V ulicích je pěkně rušno. Obchodníci mají některé zboží vyndané i před obchody. Jdu kolem smíšeného zboží. Jak já tohle nenávidím... strčím do tašky trochu ovoce, kartáček na zuby, pastu a mýdlo.
Vedle vezmu pár rohlíků.
,Proč to děláš?'' Možná vám připadám jako blázen... povídám si sama se sebou. Teda spíš... jakože se svým svědomím. Nejsem normální, já vím. Ale už hrozně dlouho jsem s nikým doopravdy nemluvila, takže... ,Abych měla co jíst,ne? To mám umřít hlady?' odpověděla sem v duchu a dál se procházela po tržišti.
Prošla jsem kolem obchodu s oblečením. Nádherné věci... všechno jsem si začala se zájmem prohlížet. Kéž bych měla peníze. Objevila jsem nádherné černé triko, s dlouhými rukávy a dlouhý teplý šátek. Oboje sem vzala. ,A proč jako bereš tohle?' ,Je to pěkné a..' ,Nemůžeš vzít všechno, co je pěkné!' ,..a teplé! Nebude mi zima'
Rozhodla jsem se už odejít. Najednou uslyším hudbu. Krásnou, povědomou hudbu. Otočím se a jdu ke stánku, od kud to slyším. Dojdu k antikvariátu, před kterým na židli sedí starší vousaty pán. Na pultíku tam je nádherná, vyřezávaná, dřevěná hrací skříňka.
Jsem tak trochu mimo... uvidím před sebou muže. Podává mi balíček. Natáhnu k němu ruce. Maličkaté ruce. Strhnu růžový balící papír. Je tam hrací skříńka. Stejná jako v tom obchodě.
Nevím, jestli to byl jen výplod mé fantazie,ale... tu skříňku musim mít.

návštěvnost (29.2. - 9.3.)

14. března 2012 v 9:47 | All€$a |  Blog
29.2. - 5
1.3. - 7
2.3. - 4
3.3. - 7
4.3. - 8
5.3. - 8
6.3. - 11
7.3. - 0
8.3. - 8
9.3. - 7

celkem - 65

Konec všeho

13. března 2012 v 12:55 | All€$a |  Jednorázovky .. ??
,Ne! Určitě lhala! To nemůže být pravda!'
Rozrazím dveře a vyběhnu z bytu. Nestihla sem si ani vzít bundu, takže mi je hrozná zima. Ale to je mi jedno.
,Určitě kecala! To se stát nemohlo! Blbost!'
Se slzami v očích jsem z kapsy vytáhla telefon. Naťukala číslo. ,,Zvedni to! Prosím, zvedni to!'' zařvala sem do mobilu. Pořád se ale ozývalo jen ,tůů .. tůů .. tůů .. ' Věděla jsem, že to nezvedne. Ale i tak sem to pořád nechala zvonit. Pořád dokola. Věděla sem, že nelhala... věděla sem, že z toho by si srandu nedělala. Věděla sem, že to nezvládnu...
,Co budu sakra dělat. Nee... Pane Bože. ''
Doběhla sem k lesu. Zastavila sem se. Les... vždycky sem ho milovala, jak v něm je klid. A ta vůně. Teď ho nesnášim... Rozeběhla jsem se k jednomu stromu a začala do něj kopat a mlátim pěstmi. Sesunula jsem se do sněhu, opřela se o strom a brečela.
Koukla jsem se na mobil. Ještě pořád vytáčel to číslo. Típla sem to a hodila ho do sněhu. ,Co teď budu dělat. Od teď bude všechno jiný. Jak se to mohlo stát... pořád to nechápu. Kéž by šlo všechno vrátit!' Položila jsem si hlavu do dlaní. Na všechno jsem vzpomínala... přemýšlela jsem, co jsme dělali. Co jsme chtěli udělat. Co bylo špatně a už se nenapraví...
Najednou jsem přestala berečet. Zvedla jsem hlavu a podívala se do lesa. Vstala sem a zamířila jsem hlouběji. Není to tak daleko... za chvíli tam budu. Šlapala jsem do kopce, překračovala kameny a kořeny.
Konečně. Došla jsem na okraj. Okraj lesa... okraj skály. Postavila jsem se co nejblíž propasti. Zhluboka se nadechla. Představila si jeho tvář. Usmála jsem se.

Hrací skříňka 1.kapitola

4. března 2012 v 16:19 | All€$a |  Hrací skříňka


Posadím se. Přede mnou proběhne šedá, hnusná krysa. Ale už sem si zvykla.
Slunce ještě nevyšlo, ale mě se už spát nechce. Hodím přes sebe prokousaný svetr od molů a jdu se projí ven. Není taková zima, jak sem si myslela.
Procházím se temnými uličkami. Občas zavane studený vánek. Rozhodnu se, že se už vrátím domů. Pokud se tomu teda domov dá říkat. Stará chátrající barabizna. Půjdu ale jinudy, abych nechodila pořád stejnou cestou.
Projdu kolem nějaký hospody. Vypotácí se z ní tři chlapy, dost v náladě. Bezva, jak já miluju ožralí chlapi. Jdou mím směrem. Strašně se smějou a jdou jakoby měli za chvíli spadnout. Cejtím z nich alkohol až sem, a to od nich stojím celkem velký kus.
Otočím se a zrychlím krok. Pořád je slyším. Nesnáším to. Rozeběhnu se.
Doběhnu domů,rychle zabouchnu dveře. Nemůžu popadnout dech. Svezu se na zem a rychle a zhluboka dýchám.
Když se konečně trochu uklidním, vstanu a vykouknu z okna. Nikdo tam není. Sem paranoidní. Proč by asi šli za mnou.
Pomalu se rozednívá. Zakručí mi v žaludku. Přejdu pokoj ke schátralé skříni, kde mám jídlo. K mé smůle tu objevím jen pár pavouků. Budu muset počkat, až ve měste otevřou obchody a nějaké jídlo si obstarat.
Přemýšlím, co bych do té doby mohla dělat. Vzpomněla sem si na půdu. Byla sem tam naposledy před rokem. Možná proto, že schody sou napůl schnilé, nebo možná proto, že je to tam ještě tmavější a špinavější než tady dole.
Stoupnu si pod schody a přemýšlím, jestli to risknout. Nakonec se teda odhodlám a opatrně našlapuju na strouchnivělé dřevo. Občas to zakřupe. Už stojím u dveří. Vezmu za kliku. Dveře nejdou otevřít. Vezmu za ni silněji, trochu do dveří strčím. S vrzáním se otevřou.
Rozhlídnu se. Je tu jen bordel. Starý prkna a tak. Střešním oknem sem padá trochu slunečního svitu.
Udělám krok vpřed. Fuj. Pavučina. Rychle jí smetu. Už tu jsem skoro tři roky, ale na pavučiny si nezvyknu.
Otevírám staré skříně, některým upadnou dvířka. Nikde nic není. Až v poslední sem našla pár starých zaprášených knížek a časopisů. Nevím, jestli jsou zajímavé, ale dolů je vezmu, kdybych neměla co dělat. A to příde.

nalezený příběh

4. března 2012 v 14:56 | All€$a |  Diary
Před chvilkou sem mezi starejma časopisama našla příběh,kterej sem psala asi ve 12ti letech.
Nevím, jestli za něco stojí (to si ovšem nejsem úplně jistá u žádné povídky xD ) , ale napíšu jí sem.
Tak prosím komenty x) zajímá mě,co si myslíte. O všem, co píšu.

návštěvnost (18.3. - 28.3.)

2. března 2012 v 22:22 | All€$a |  Blog
18.3. - 4
19.3. - 4
20.3. - 17
21.3. - 17
22.3. - 10
23.3. - 12
24.3. - 9
25.3. - 9
26.3. - 10
27.3. - 3
28.3. - 5

celkem - 100

Hilary Duff - Fly

2. března 2012 v 22:13 | All€$a |  Music

Avril Lavigne - Smile

2. března 2012 v 22:11 | All€$a |  Music

Zamilovaná do hvězdy 1.kapitola

2. března 2012 v 22:04 | All€$a |  Zamilovaná do hvězdy


,,Sem tak ráda, že nám to nakonec vyšlo! Konečně. Ani tomu nemůžu uvěřit. Takovou dobu sme si šetřili na společnou dovolenou. A teď je to tady,chápeš?'' Objala svojí nejlepší kamarádku Laura, když nastupovali do letadla do New Yorku, kam jeli na dovolenou. ,,Já taky! Páni. Dva měsíce. Musíme si toho co nejvíc prohlídnout. A hlavně chodi na nákupy! To bude skvělý! New York. Páni... páni!'' ,,Sabi uklidni se. Ještě z toho dostaneš infarkt'' obě dívky se zasmáli, uvelebily se na sedadlech, do uší si daly sluchátka s muzikou a zavřely oči.
,,Vstávej! Sme tady!'' Budila Sabina svojí spící kamarádku.
Za pár minut už ospalé a trochu malátné vystupovali z letadla. Vyšli z letiště a hned si zavolali taxík a odjeli do hotelu, kde měli rezervovaný jeden pokoj s manželskou postelí. Pokoj byl veliký a krásný. Na zdech byli krásné barevné tapety. Celé to bylo sladěné do světlounké zelené a růžové. Koupelna tam byla taky. To bylo fajn.
,,Vidíš tu velikou postel? A ty nebesa.'' ,,Podívej,svíčky. Uděláme si romantiku.'' ,,Jistě. Na co asi máme manželskou postel,ne?'' Dívky vlezly na postel a začaly po ní skákat. Pak sebou švihly na bílé prostěradlo.
Vybalili si, najedli se a šli si lehnout.
Druhý den se rozhodli, že půjdou nakupovat.
Procházeli se městem, navštěvovali různé obchody. Už měli plné ruce tašek. V každém obchodě který navštívili, si něco koupili. Občas se zastavili v nějaké kavárně nebo tak, aby se trochu posílili.
,,Už bysme se mohli vrátit. Už se stmívá. A já asi umřu. Hrozně mě bolí nohy. Ty nákupy sme trochu podcenili. Příště nepůjdem na celý den.'' ,,Ale Sabi. Ještě řekni, že lituješ, že sme šli.'' ,,Néé, to sem neřekla. Neblázni. Ty krásný věci... ach.'' Objala své nacpané tašky. ,,Ok, já si jen dělala srandu. Už bysme vážně mohli jít. Hotel je od tud kousíček. Teda podle týhle mapy.''
Tak se vydali do hotelu. Procházeli kolem velké staré budovy. Asi je hodně stará, už z ní padá omítka a tak.
Laura se zrovna otočila, aby něco zdělila Sabině, když v tom do někoho vrazila. ,,Ježiši. Pardon, hrozně se omlouvám.'' sehnula se, aby si sebrala věci ze země, ale ten, do koho vrazila byl rychlejší. ,,To nic... tohle je asi tvoje.'' s úsměvěm jí podal tašku. Až teď si ho pořádně prohlédla.
Blonďatý kluk s krásnýma modrýma očima, do kterých by se člověk hned zamiloval. Je o kousek vyšší, než ona a určitě chodí do posilovny. V ruce nesl kytaru.