Únor 2012

vzdáš to,nebo začneš věřit? 3.kapitola

25. února 2012 v 23:21 | All€$a |  Vzdáš to,nebo začneš věřit?

Po tom divnym snu už sem nemohla usnout... byl tak...skutečný. Měla jsem z něj strašně divnej pocit. Pořád sem se převalovala. Pak už sem jen ležela a zírala do stropu. Začala sem o všem přemýšlet. O mém dosavadním životě, o tom, co se stane, až najdu svojí rodinu. Jestli jí teda vůbec najdu...
Kolem devátý sem se rozhodla, že bych teda jako už mohla vstát. Ustlala sem postel, převlékla se a vydala se do kuchyně.
U stolu seděla sestra Bohumila a četla noviny. ,,Dobré ráno.'' usmála se, když mě vyděla sejít po schůdcích. Odpověděla sem jí na pozdrav a sedla si vedle ní. Přistrčila ke mě tác s pečivem, máslem a různýmy samály a sýry.
Vzala sem si dva rohlíky, namazala je prvním, co sem uviděla a rychle je snědla. Měla sem hrozný hlad. Naposledy sem jedla včera odpoledne.
,,Takže dneska vyrazíš na cestu?'' ,,Ano.'' Vyndala z kapsy zlatý křížek s modrým symbolem uprostřed. Vzadu bylo něco napsáno, ale jiným jazykem, takže sem tomu nerozumněla. ,,Tohle tě ochrání.'' ,,Mockrát děkuju.'' Přetáhla jsem si ho přes krk.
Na chvíli se zamyslela. ,,Asi nemáš dostatek peněz na cestu, viď? '' ,,No... já vlastně nemám už žádné...'' ,,Tak já ti něco dám.'' ,,Ale to nemusíte... nemusíš.'' ,,Ale no tak. Budou se hodit. Zatím se pořádně najez.''
Za chvíli se vrátila a nesla i nějaký batoh. ,,Co to je?'' ,,To je nějaké oblečení. V tom batůžku toho asi moc nemáš... a taky sem ti přibalila teplou deku. Ještě tam dáme nějaké jídlo. Ten tvůj batoh můžeš nechat tady a někdy se pro něj vrátit.'' ,,No, tak dobře. Moc děkuju.''
Přendala sem si věci z mého batohu do toho, co sestra přinesla a pak sme zamířili k bráně.
,,Ještě jednou vám moc děkuju.'' objala sem jí. ,,Nemáš vůbec zač. Máš sebou nějaký telefon?'' ,,Ano... takovej starej, co jsem zdědila po tetě, když si koupila nový...'' ,,Tak já ti dám číslo, tady k nám, a kdyby si něco potřebovala... cokoli, tak zavolej, ano?'' kývla sem, ona mi nadyktovala číslo, objala sem jí na rozloučenou a vyrazila sem.

Vyndala jsem si papírek s adresou a došla sem na autobusou zastávku, kde byla i cedulka s mapou. Prohlídla sem si jí a podívala se, kdy pojede nějakej bus z města. Za dvě hodiny... no, to není zase tak dlouho. Neni ani zima, to zvládnu.
Sedla sem si na lavičku a podívala se do batohu. Bylo tam pár triček, dvoje džíny a dvě mikiny. A nějaká kniha. Na obálce bylo slunce a kytka. Zajímavý... dotyčný asi neměl moc fantazii na obrázky. Poutníci. Hm, třeba to bude zajímavý.
Začetla sem se a než sem se nadála, přijel autobus.
Cesta byla strašně dlouhá.
Když už sme konečně byli na místě, pomalu se stmívalo.
Bože, co je tohle za místo? Vypadá to jako napůl vypálenej les... musim dojít někam, k další zastávce, nebo tak něco. Škoda, že ten autobus nejel dál. Musí zastavit tady, na okraji města. Vůbec nevím, jak je daleko nějaká civilizace.
Doufám, že někam dojdu, než bude tma úplně. Nechtěla bych spát tady, teda.

pro mě od star85

25. února 2012 v 15:21 | All€$a |  Diary
Děkuju moc,je krásný ;)


Vzdáš to,nebo začneš věřit? 2.kapitola

21. února 2012 v 20:49 | All€$a |  Vzdáš to,nebo začneš věřit?


Zírala sem do svého hrnku.
,,Prosim vás? Vy ste tu byla, když sem tu bydlela?'' ,,Ano. Jsem sestra Bohumila. Ty si mě nepamatuješ? S žádnou jinou sestrou si nechtěla mluvit.'' Je pravda,že si moc z dětství nepamatuju. Ale když sem začala přemýšlet nad tím, co mi řekla, Začaly se mi vybavovat obrazy.
Sedim na postely a brečim... chodí za mnou sestry, ale nic se mnou nezmůžou. Jedna dojde pro Bohumilu, ta mě obejme a utěšuje. Začnu jí něco vykládat... ..Do mysli se mi vetře jiný obraz... hraju si s ostatními dětmi, pak se mi začnou smát, nevím proč. Utíkám pryč... a zase za ní.
Páni. Neuvěřitelný, jak pár slov mi může připomenout kousek dětství... třeba kdybych se tu prošla, vzpomněla bych si na víc. Ale na to nemám teď moc času, musim najít rodiče.
Usmála sem se: ,,Ano, už si vzpomínám... můžu se vás prosím na něco zeptat?'' ,,Ovšem. Jen... jako malá si mi říkala tetičko. Vím, že teď je to něco jiného, když si mě stěží pamatuješ. Ale mohla by si mi aspoň tykat, pokud by to bylo možné. Navíc, všechny děti mi tady tykají. Víš, jak to tu chodí.'' ,,No... tak dobře.'' Jak to tu chodí... to si právě moc nepamatuju. Ale sem ráda, že jí můžu tykat. Nějak sem moc nevěděla, jestli jí oslovie sestro, což je divný, že jo, nebo Bohumilo, nebo paní Bohumilo... už zase řeším kraviny.
,,Chtěla sem se vás... ehm... tě zeptat, jestli nevíš, kdo byli mí rodiče. '' ,,Ano, vím. Znala sem je dlouho před tím, než ses jim narodila ty. Myslím, že měli ještě syna.'' ,,Syna? Já mám bráchu? A on tu taky byl?'' ,,Ne, toho sem nedali. Narodil se dva roky před tebou.'' ,,Aha... no a víte, kde bych je našla? Myslím rodiče. '' ,,Mám adresu, ale nevím, jestli se už neodstěhovali. Tu adresu mi dali, když tě sem donesli.'' ,,A mohla by si mi jí prosím dát?''
Podívala se na mě a přemýšlela. Po chvíli kývla a odešla. Proč se zamyslela? Určitě mi tu adresu dát nechtěla... ale no tak. Třeba se jen zamyslela, kam jí dala.
Za pár minut už stála vedle mne a podávala mi lísteček. Zvedla sem se z křesla, vzala si ho a strčila do kapsy. ,,Děkuju moc. Tak já zase půjdu.'' ,,Vždyť je noc. Nemůžeš takhle v noci sama chodit po venku. Vyspi se a vyraž ráno. '' ,,Mohla bych?'' ,,Samozřejmě'' ,,Tak moc děkuju.''
Dovedla mě do pokoje, kde byly tři postele. Řekla mi, že to je pokoj pro hosty a teď tu nikdo není, takže můžu přespat tu. Sedla sem si na jednu z nich. Samozřejmě na tu nejblíž k oknu.
,,Dobrou noc.'' ,,Dobrou.'' Popřáli sme si a sestra odešla. Možná bych fakt mohla říkat tetička... nebo aspoň teta. No... třeba jí stejně už nikdy neuvidim.
Z batohu sem si vyndala starší tričko a lehla si. Zanedlouho už sem spala.
.......
Utíkám... Běžím temným lesem... někdo mě honí. Nebo něco. Nemůž se ohlédnout. Určitě bych upadla. Všude sou kořeny a kameny. Minula sem nějakou velikou sochu anděla co drží meč. Něměla sem moc času, si jí víc prohlédnout. Prodrala sem se nějakým keřem s trny, takže mám poškrábaný obličej. Vidím konec lesa. Dochází mi dech. Musím to zvládnout, třeba tam bude nějaká chajda nebo něco, kam se schovám. Už tam skoro budu... prudce sem zastavila. Přede mnou bylo obrovské jezero. Sakra, neumím plavat. Otočila sem se, abych viděla, co mě to vlastně honí. Vidím rychle se pohybující se stín, co běží přímo na mě.
Prudce se posadím a zprudka dýchám. Jen sen. Ale tak skutečný...


co se příběhů týče

19. února 2012 v 17:25 | Alle€$a |  Diary
Píšu několik příběhů najednou. Dám sem první kapitoly, co se vám bude líbit, to budu psát dál. Co ne, pokračovaní mít nebude. Takže se vyjadřujte, ano? :)
Jinak děkuju všem, co si nějaký můj příběh přečtou ;) :)

Ztracené duše 1.kapitola

19. února 2012 v 17:18 | Alle€$a |  Ztracené duše

Bezva. Zase mě vyhodili. To snad není pravda. Jak si teď budu platit školu a nájem? Máma s tátou měli pravdu, že to nezvládnu... ne,neměli! Nesmim se vzdát, nesmim jim dokázat, že mají pravdu. Nějak to zvládnu.
Přišla sem domů, najedla se a šla spát. Už je pozdě a zítra musim vstávat do školy.
Chodim na novinařinu. Baví mě to, ale je to trochu komplikovanější s těma penězma, no. Ještě když si sama platim nájem. Mohla bych si dát inzerát, že hledám spolubydlící...
Celou noc sem přemejšlela, jak to udělám, když zvonil budík. Super, zase sem nespala.
Oblékla sem se, najedla a vyrazila do školy. Před budovou sem ještě počkala na Eriku, se kterou sedim v lavici a znám jí už od základky. Je o něco menší než já, má krásné černé vlnité vlasy,které sem jí vždycky záviděla,já mám světle hnědé, ale vždycky se mi líbili černé,jenže mám světlou pleť, takže bych vypadala jako upír, tmavé oči a je o rok starší než já.
Cestou do třídy, sem jí hned vylíčila, jak mě včera vyhodili z práce, takže nebudu mít peníze na nájem, že si najdu nějakou spolubydlící. Zastavila se. ,,Hele? A co kdybych se k tobě nastěhovala já?'' Ten nápad se mi zalíbil. Ušetřila bych čas i peníze za ty inzeráty a hledáním někoho vhodnýho. Eriku znám dlouho. ,,To bych byla ráda. Nevěděla sem, že se chceš odstěhovat od rodičů.'' ,,No vlastně už delší dobu. Akorát sem nechtěla bydlet sama, už mě napadlo, že bych řela tobě, ale myslela sem si, že ti spíš vyhovuje, když máš soukromý. Ale teď když si řekla, že bys stejně někoho hledala...'' ,,Jo takhle.Tak to pak jo.'' Zasmáli sme se.
Dneska sme měli jen pár hodin, takže sme po škole vyrazili do mého bytu, se domluvit.
Mám dva pokoje, velikou vestavěnou skříň co slouží jako šatna a koupelnu. V jednom pokoji je v rohu taková malá provizorní kuchyň, zbytek pokoje funguje jako obývací pokoj. Napadlo mě, že by se obývák mohl zrušit, tam bych měla pokoj já a Erika by byla v mém starém pokoji. Ona však vymyslela, že obývák necháme a pokoj budeme mít dohromady. Pro tento návrh sem se hned nadchla.
Odešla si domů pro věci, že začne se ,spolubydlením' už dneska. Jelikož sem nedávno vyhazovala staré věci, tak se sem obě vejdeme.

Vzdáš to, nebo začneš věřit? 1.kapitola

18. února 2012 v 21:30 | Alle€$a |  Vzdáš to,nebo začneš věřit?


Sedím na lavičce u silnice a zkouším přijít na to, co teď budu dělat. Utekla jsem od své tety, u které bydlím od devíti let. Předtím sem byla v dětském domově.Teta si mě pak vzala k sobě, což vůbec nechápu, protože mě vůbec neměla ráda. Ani teď se to moc nezlepšilo. Je mi 16 a celou dobu, sem bydlela v podkroví, kde byla vrzací postel a jedna stará ošklivá skříň. Kolem byli krabice naplněné tetinými starými věcmi, které nechtěla vyhodit, ale už se jí nehodily. Střechou tam vždycky pršelo.
Byla sem tam spíš jako služka. Něco jako v tý pohádce O Popelce.
Už sem to nemohla vydržet. Takže teď tu dřepim s baťohem na rameni,a čekám, až mě něco osvítí a já konečně na něco přijdu.
Uslyšela sem motor. Kolem projelo auto. V tom mě napadlo... v tom dětským domově vlastně nikdy neřekli, že moji rodiče sou mrtví... třeba jen neměli peníze,nebo tak něco.
S nadějí sem se zvedla, a zamířila k autobusu. Zajedu tam,a zeptám se. Jestli sou rodiče naživu... mohla bych je najít.
Sakra,kdy už ten blbej autobus pojede... čekám tu snad už hodinu. Kdyby aspoň nebyla taková tma, mohla bych si aspoň číst. Pouliční lampa je prsklá a druhá není zrovna blízko.
Najednou sem ucítila podivný tlak v hlavě. Lampy začaly poblikávat až žárovky praskly. Začal foukat vítr, proháněl se keři a stromy až sem se pomalu začínala bát. Naštěstí zrovna přijížděl autobus, tak sem rychle nastoupila. Sedla sem si a ohlídla se. Vítr se uklidnil.
Za chvíli už sem stála před bránou. Zrovna začalo pršet. Jak ironický...
Páni. Taková starodávná brána. Černá, asi kovová, nebo tak něco. Byly na ní zvláštní ornamenty a nápisí jiným jazykem. A klepadlo. Nikde sem neviděla klepadlo, jen ve filmech. Uchopila sem za kovový kruh, co trčel z tlamy lvovi a zaklepala. Byly to rány jako při bouřce.
Nikdo nešel a mě začínala bejt zima. Nemám ani tu blbou kapucu.
Zabouchala sem znovu. Konečně sem uslyšela kroky. Brána se začala pomalu otvírat. Divila sem se, že nevrže. Objevila se straší řádová sestra v černém. Koukla na mě: ,,Dítě,co tu děláš? Pojď dovnitř. V takové zimě a dešti být venku.''
Vzala mě za ruku a táhla dovnitř. Otočila sem se a viděla, jak bránu zavírají další dvě sestry, které se k nám za chvíli připojili. Ta sestra, která mě vedla šla kvůli svému věku pomalu, takže to pro ty dvě nebyl problém.
Uvnitř mě dovedla do takového sálku, řekla mi, že si mám odložit, bundu mi pověsila na věšák a vedle položila můj batoh.
,,Tak poď, vedle je krb,zahřeješ se. Dáš si horkou čokoládu? '' Kývla sem. To je teda něco. Nějaká cizí holka se jim ukáže před bránou, ani nic neřekne a hned jí vezmou dovnitř a jdou jí vařit horkou čokoládu. Tak to je něco. Ne že bych si stěžovala.
Sedla sem si do velkého měkkého křesla před krbem. Ta paní za chvíli přinesla dva hrnky s krásně vonící čokoládou. Postavila jeden na stolek přede mne a usedla do druhého křesla.
Usrkla sem trochu nápoje, tak dobrou čokoládu sem ještě nikdy nepila.
Po chvíli sem se rozhodla, že už bych teda konečně mohla říct,co tu dělám: ,,No víte, já sem...'' ,,Vím, kdo jsi.'' ,,Cože?'' ,,Sandra Hánová. Teď by ti mělo být tak...16 nebo 17 let.'' ,,16. Jakto,že to víte?'' ,,Poznala jsem tě. Sice ses od té doby,co si odešla hodně změila, to je pravda, ale i tak sem tě poznala. I kvůli tvým očím. '' ,,Mým očím?'' ,,Jistě. Máš v nich takové... jiskřičky. A máš je tak krásně modré. Takovou modrou sem v životě neviděla. A to, jak vidíš, je co říct, vzhledem k tomu,jak sem stará.'' Zasmála se a napila se čokolády.